Jstě někdo introvert?

8:59



Já jsem upovídaný introvert, když na to přijde. Ale pořád introvert. Potřebuji čas si zvyknout na lidi a nové prostředí. Nepotřebuji být kamarádka se všemi. Dávám přednost jednomu hlubokému vztahu, před deseti plytkými. Mluvím, až/jen když cítím jisté "connection". Víte, co se mi povedlo? Když jsem měla zkušební směnu v kavárně a potom jsem mluvila s manažerem, cítila jsem se hrozně provinile, že jsem nemluvila a nebyla sociální, vtipná a zábavná. Jako ostatní. Řekla jsem: "Omlouvám se, já brzo začnu mluvit...". Omluvila jsem se za svoji povahu. To ale není správně. 

Přijde mi, že introvertní povaha je vnímaná spíše jako negativní vlastnost. Jasný, dokud si píšu blogísek a deníček, jsem patřičně hrdá na to, že více myslím než mluvím, nebo si najdu další pozitivní žvásty v psychologických knihách typu 10 důvodů, proč je skvělé být introvertem, aby mi (a jiným introvertům) nebylo líto, že nemáme takové sociální skills, jako mají extroverti. Když jsem sama, najdu si desítky důvodů, proč jsem ráda za svou tišší povahu. Jakmile se ale dostanu mezi lidi, obzvlášť mezi nový kolektiv, přijde mi moje povaha jako strašný handicap. V životopise mám napsaný, že se dobře integruji do nových kolektivů. Je to ale pravda? Ok, nikdo mě nešikanuje. Nehádám se s nikým. Dokážu vyjít s každým. Znamená to ale, že se dobře integruji?

Nejzvláštnější je to, jak dobře klamu tělem. Spousta lidí, které jsem potkala, si mysleli, že jsem sebevědomá, extrovertní a mám tzv. v píči (promiňte za hrubé slovo). Hihi, kéž by. Jsem hrozně citlivá. A také dost empatická. Což je sice krásná vlastnost, zvláště mé okolí mě pro ni cení, ale empatie mi moc neumožňuje být sama sebou, protože mám tendence reagovat tak, jak vím, že by lidé chtěli, abych na dané situace reagovala. Ne tak, jak bych zareagovala já. Poslední roky na tom ale pracuji a snažím se být trochu větší neempatický sobec. Myslím, snad se nemýlím, že mamka mi nedávno řekla, že jsem sobecká. Takže well done, Johanko. 

Do vínku mi byla přidělena velká dávka upřímnosti. Jedna z vlastností, kterou si na lidech nesmírně cením. Moji nejlepší kamarádi jsou moji nejlepší kamarádi, protože mi nikdy nemažou med kolem pusy. Jsou to moji kamarádi, protože mě přijali absolutně takovou, jaká jsem. Cítím se s nimi naprosto komfortně v jakékoli situaci - ať jsem potichu či nahlas. Můžu říkat to, co si skutečně myslím, bez skořápky. Holé, upřímné, ošklivě někdy až namyšleně či pohrdavě vyznívající věty, které bych cizím lidem radši zabalila do trojobalu a podávala s hranolkama a oblohou, aby si z toho náhodou nesedli na zem. 

Edit:
Článek jsem psala již před měsícem. Jen jsem se ho bála zveřejnit, abych toho na sebe neprozradila moc. Ale tohle není hra na schovávanou. Tohle jsem já.
Ode dneška v kavárně nepracuji. Propustili mě. Naše pobočka se bude rušit a na ostatních pobočkách nejsou volné pozice. A nebo jim tam nepasuji. Kdo ví. Každopádně jsem si ale vědoma toho, že jsem do kolektivu nezapadla. A není to poprvé, co se tak cítím. Najdu ale někdy nějaký kolektiv lidí, kam zapadnu? Což mě jen přivádí k myšlence, že bych měla začít opravdu tvrdě dřít na tom, abych mohla co nejdřív pracovat sama na sebe, nebo s týmem lidí, který s vyberu já. Tak já teda začnu.

Jak to máte vy s integrací se do kolektivu vy? Dokážete se zařadit do jedné ze skupin - extrovert / introvert?

You Might Also Like

7 komentářů

  1. Perfektní článek! :3 A asi ani nemusím odpovídat na otázky, mám to podobně, jsem introvert, ale když se rozpovídám, tak se někdy sama divím. :D S tím kolektivem je to složitý, když to nejsou kamarádi. Práce sama na sebe by byla nejideálnější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Hihi, vím jak to máš. <3 Práááávě. Tak snad se to vydaří. :D

      Vymazat
  2. Jako bych tak trochu četla o sobě. Když jsem své kamarádce řekla, že jsem v hloubi duše introvert, který se však snaží tvářit jako extrovert nevěřila mi. Ale je to tak. Když jsem v novém kolektivu bez známé tváře, trvá mi než zapadnu a občas ani nezapadnu. Můj kolega z bývalé práce mi nedávno řekl, že když jsem tam nastoupila připadala jsem mu nafrněná, jako bych se na všechny dívala skrz prsty a měla je na háku. Pravdou ale je, že jsem se prostě čekala, dokud se se mnou nezačne někdo bavit. Snažím se svou povahu trochu skrývat a trochu měnit, jelikož bych ráda v budoucnu dělala povolání, u které je důležité umět s lidmi vycházet a komunikovat a nechci prostě na veřejnosti působit zakřiknutě. Občas ale svou introvertní část neschovám a jakmile jsem dlouhou dobu mezi lidmi, potřebuju vypadnout a uzavřít se do sebe. Schovat se před světem a na chvilku být jen sama sebe. A máš pravdu v tom, že se lidi na introverty dívají jako na "blázny". Není to podle nich vůbec cool povaha, přitom na ní není nic špatného.

    OdpovědětVymazat
  3. cau mnau. mam to vellky stesti, ze umim fungovat na obou stranach spektra. umim behem minuty zaplnit celou mistnost, ale casto mi nedela problem sedet v rohu pod kapucou a pockat na to, az budu mit opravdu co rict. krasny mi prijdou obe polohy. kazdej jsme jinej, diky Bohu.
    pac a pusu

    OdpovědětVymazat
  4. Vzpomínám si, jak jsem se prvně dozvěděla, že se lidé dají rozškatulkovat na extroverty a introverty. Bylo to v hodině občanky a naše profesorka mě tehdy použila jako příklad "typického introverta". Řekla to tehdy takovým způsobem, že jsem si myslela, že je na tom něco špatného.
    A trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopila, že to tak není.

    Být introvertem není v dnešní době - kdy se cení schopnost pracovat v kolektivu - vůbec jednoduché. Lidé mi vždycky říkají, že se málo projevuju, a pak si myslí, že jsem stydlivá / líná / hloupá. Ale ať dělám, co dělám, zatím jsem se nikdy nedokázala donutit se nějak "projevovat" ve skupině více než tří lidí, které důkladně neznám...

    Parádní zamyšlení!

    Julie

    OdpovědětVymazat
  5. Já se tedy rozhodně řadím jako introvert a všechny tyhle pocity hodně dobře znám. Já jsem vlastně nikdy do žádného kolektivu stoprocentně nezapadla. Pokaždé málo mluvím a velké skupiny lidí mi zkrátka vadí a necítím se v nich dobře. Přátel mám ale dost, rozhodně nejsem sama. Pokud se ale baví větší skupina lidí, většinou jen jdu a mlčím. Potřebuju na komunikaci menší skupinky a nejlépe jen pár blízkých kamarádů. Taky mám ale tendenci se za to omlouvat a když jsem v kolektivu, cítím se provinile, že se s těmi lidmi nebavím. Přitom přesně jak píšeš, doma na své povaze najdu spousty pozitiv. :)

    LENN

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem introvertní, jsem s tím srovnaná, a i když to samozřejmě někdy ve společností není ono a bylo by fajn umět s lidmi snáze navazovat kontakt a být více bezprostřední, užívám si život taková, jaká jsem. Líbí se mi ten kontrast, co jsi v článku použila, že když jsi sama, introverze ti připadá ok, mezi lidmi ti to začne vadit. Z tohoto úhlu jsem nad tím asi ještě nepřemýšlela, ale mám to podobně, jen jsem za ty roky už se svou povahou víc sžitá, když je potřeba, tak se přemůžu a dám nějaký ten small talk, zaleží ale taky samozřejmě na naládě.
    Pro zajímavost, o radostech i problémech introvertů i jiných věcech píšu na svém blogu www.introvertnisvet.blogspot.cz.

    OdpovědětVymazat

Popular Posts

Like us on Facebook

Youtube Channel