Mám za sebou půl roku studia oboru BA Media Production na Southampton Solent University. Před 14 dny jsem oficiálně ukončila studium. Co mě k tomu vedlo? Pokračujte ve čtení.

Maloměsta nejsou pro mě. 

Od malička žiji v Praze. Tušila jsem, že studium v maloměstě nebude nic pro mě, ale Southampton je velký asi jako Plzeň, tudíž to není maloměsto. Bohužel, od první chvíle, co jsem přijela do Southampotnu, jsem z města samotného byla nešťastná. Komerční centrum, málo independent podniků a málo hezkých kaváren s dobrým kafem (jen dvě), téměř žádné kulturní vyžití vyjma koncertů začínajících kapel a poměrně chudý noční život (a to nejsem žádný clubbing pařmen). A sakra, ani žádná pláž, jen ošklivý přístav! Pokud posloucháte komerční EDM, chodíte do Starbucksu nebo Costy a v Praze rádi navštěvujete kluby jako Karlovy Lázně nebo Starsky & Hatch, budete tu jako ryba ve vodě. Pokud patříte spíše mezi "artsy" typy a vaše oblíbené kavárny jsou podniky typu Coffee Room či Ema, trpěli byste tu stejně jako jsem trpěla já.

Není univerzita jako univerzita. 

Přestože univerzita je naprosto skvěle vybavená, samotné lekce mi moc nepřináší. Půlka mých spolužáků má docházku sotva na 50%. Přijde mi, že nevědí, proč vlastně studují, to co studují a to celkově narušuje celkovou atmosféru kurzu. Předpokládala jsem, že celá třída bude plná entuziastických studentů, ale opak je pravdou. Připomíná mi to trochu gympl, eh. Až na to, že povinná docházka není povinná. Možná bych tu povinnou docházku zavedla, aspoň bych tak při group projektech nemusela všechno vymýšlet a zařizovat já. Moji učitelé se snaží předat veškeré vědomosti co mají, jsou moc milí a nápomocní, po tom co jsem ale viděla portfolio některých z nich, tušila jsem, že se toho od nich moc nepřiučím. Sorry jako. Z toho plyne poučka: Udělejte pořádný research, o portfolia učitelů a studentů si napište třeba přes e-mail, nebo si je vystalkujte. Ha.

Bez práce nejsou koláče, ani peníze.

Další perlou města Southampton je fakt, že je velmi obtížné si tu sehnat práci. Nároky jsem podstatně snížila, přihlížím k tomu, že nejsem rodilý Brit a občas ještě zápasím s Angličtinou. To, že ale nemůžu sehnat jakoukoli práci  -  servírka, sběračka prázdných sklenic, barmanka či baristka v kavárnách kde na kafe sypou kakao a drtivá většina manažerů se ani neobtěžuje odpovědět na můj e-mail s dotazem, zda-li někoho neshání, mi přijde jako hulvátnost. Nejhorší je, že tuhle zkušenost měla většina international students. Xenofobie nebo smůla? Práci jsem nakonec sehnala, prvně jako baristka ( za dva měsíce ale zrušili pobočku, takže bye), od ledna jako recepční (bohužel jen pětihodinový úvazek), občas jsem něco nafotila a před týdnem mě přijali na jednu pozici ve škole jako Student Ambassador a dostala jsem nabídku práce ve Starbucksu. Ok, když si počkáte, seženete. Kdo na to má ale čas a nervy? A taky tolik finančních zásob? 

Nedostatek pracovních příležitostí v mém oboru.
To, že Southampton není žádná "meka" kreativního průmyslu, jsem věděla. Sice jsem získala pár  jobíků v mém oboru, na kterých jsem si vydělala dohromady okolo 15 000 Kč, ale v porovnání s tím, jaké bych měla možnosti při žití v městech, kde to kreativním byznysem žije, mi bylo do pláče. Univerzita pro mě totiž neznamená jen studium, ale hlavně čas, kdy mohu full-time tvořit, pracovat na svém portfoliu a také sbírat pracovní příležitosti, bez kterých dobrou práci nezískáte. Prosím, přestěhujte mě někdo do Brightonu, Bristolu či Londýna... 

Lidi tvoří město.
V dobrém i ve zlém. V Southamptonu jsem měla tu smůlu, že jsem na moc lidí se stejným vnímání světa a hodnot nenarazila. Samozřejmě tomu přispěl fakt, že jazyk neovládám perfektně, tudíž jen málo Britů mi dalo šanci se s nimi kamarádit. A pokud už se někdo kamarádit chtěl, nakonec z toho většinou vylezlo, že ze tím ti "kamarádi" viděli jiné benefity, než se se mnou jen kamarádit, eh. Více international students ve škole a celkově ve třídách bych dost ocenila.

Dost hejtů. Necítila jsem se stoprocentně happy a tak s tím bylo třeba něco udělat, než jen remcat. Vymyslela jsem tedy plán. Přihlásím se na University of Arts London, jednu z nejlepších uměleckých univerzit na světě. Když mě nevezmou, přestoupím na univeriztu do Bristolu či Brightonu, kde to přece jen více žije. Stal se zázrak, po zdlouhavém přijímacím řízení jsem skutečně byla přijata do na UAL: London College of Fashion. Sice musím začít opět od prvního ročníku, ale aspoň vím, že pokud na univeriztě nebudu spokojená, můžu s klidným svědomím odejít (opět, haha) a jít pracovat, protože lepší univerizty v tomto oboru na světě už není.

A jak to máte se studiem vy? Jste spokojení? Když nejste, zatínáte zuby a studujete dál nebo hledáte únikovou cestu? 

Na začátku ledna jsem měla opět příležitost spolupracovat jako fotograf s pražsko-pařížskou značkou Donuts & Milk, jež vychází z konceptu "city of love", kdy hlavním záměrem je propojit všechny městské kmeny a žít v harmonii, ať jste kdo jste. Myšlenka hezká.

 Focení se uskutečnilo v interiéru v jednom z krásných bytů společnosti Blahobyty na pražských Vinohradech. Stylistku a make-up artistku mi dělala Tereza Hackelová (@styling_th), modelky jsou Anežka Šmardová (@aneane) a Nella Kinzlová (@nellakinzl). 

styling @treza35

model @juliebicistova

photo @johanakasalicka_ph

Já jsem upovídaný introvert, když na to přijde. Ale pořád introvert. Potřebuji čas si zvyknout na lidi a nové prostředí. Nepotřebuji být kamarádka se všemi. Dávám přednost jednomu hlubokému vztahu, před deseti plytkými. Mluvím, až/jen když cítím jisté "connection". Víte, co se mi povedlo? Když jsem měla zkušební směnu v kavárně a potom jsem mluvila s manažerem, cítila jsem se hrozně provinile, že jsem nemluvila a nebyla sociální, vtipná a zábavná. Jako ostatní. Řekla jsem: "Omlouvám se, já brzo začnu mluvit...". Omluvila jsem se za svoji povahu. To ale není správně. 

Přijde mi, že introvertní povaha je vnímaná spíše jako negativní vlastnost. Jasný, dokud si píšu blogísek a deníček, jsem patřičně hrdá na to, že více myslím než mluvím, nebo si najdu další pozitivní žvásty v psychologických knihách typu 10 důvodů, proč je skvělé být introvertem, aby mi (a jiným introvertům) nebylo líto, že nemáme takové sociální skills, jako mají extroverti. Když jsem sama, najdu si desítky důvodů, proč jsem ráda za svou tišší povahu. Jakmile se ale dostanu mezi lidi, obzvlášť mezi nový kolektiv, přijde mi moje povaha jako strašný handicap. V životopise mám napsaný, že se dobře integruji do nových kolektivů. Je to ale pravda? Ok, nikdo mě nešikanuje. Nehádám se s nikým. Dokážu vyjít s každým. Znamená to ale, že se dobře integruji?

Nejzvláštnější je to, jak dobře klamu tělem. Spousta lidí, které jsem potkala, si mysleli, že jsem sebevědomá, extrovertní a mám tzv. v píči (promiňte za hrubé slovo). Hihi, kéž by. Jsem hrozně citlivá. A také dost empatická. Což je sice krásná vlastnost, zvláště mé okolí mě pro ni cení, ale empatie mi moc neumožňuje být sama sebou, protože mám tendence reagovat tak, jak vím, že by lidé chtěli, abych na dané situace reagovala. Ne tak, jak bych zareagovala já. Poslední roky na tom ale pracuji a snažím se být trochu větší neempatický sobec. Myslím, snad se nemýlím, že mamka mi nedávno řekla, že jsem sobecká. Takže well done, Johanko. 

Do vínku mi byla přidělena velká dávka upřímnosti. Jedna z vlastností, kterou si na lidech nesmírně cením. Moji nejlepší kamarádi jsou moji nejlepší kamarádi, protože mi nikdy nemažou med kolem pusy. Jsou to moji kamarádi, protože mě přijali absolutně takovou, jaká jsem. Cítím se s nimi naprosto komfortně v jakékoli situaci - ať jsem potichu či nahlas. Můžu říkat to, co si skutečně myslím, bez skořápky. Holé, upřímné, ošklivě někdy až namyšleně či pohrdavě vyznívající věty, které bych cizím lidem radši zabalila do trojobalu a podávala s hranolkama a oblohou, aby si z toho náhodou nesedli na zem. 

Edit:
Článek jsem psala již před měsícem. Jen jsem se ho bála zveřejnit, abych toho na sebe neprozradila moc. Ale tohle není hra na schovávanou. Tohle jsem já.
Ode dneška v kavárně nepracuji. Propustili mě. Naše pobočka se bude rušit a na ostatních pobočkách nejsou volné pozice. A nebo jim tam nepasuji. Kdo ví. Každopádně jsem si ale vědoma toho, že jsem do kolektivu nezapadla. A není to poprvé, co se tak cítím. Najdu ale někdy nějaký kolektiv lidí, kam zapadnu? Což mě jen přivádí k myšlence, že bych měla začít opravdu tvrdě dřít na tom, abych mohla co nejdřív pracovat sama na sebe, nebo s týmem lidí, který s vyberu já. Tak já teda začnu.

Jak to máte vy s integrací se do kolektivu vy? Dokážete se zařadit do jedné ze skupin - extrovert / introvert?

Vlastně to není měsíc, je to měsíc a půl. Nějak jsem si ale udělala čas na psaní až teď.