Jojo Victus

Tři měsíce v Londýně

Tyjo. Utíká to fakt rychle. Vlastně už to jsou 3 a půl měsíce.

Uaaa, kde začít. No, asi začnu městem samotným. Londýn je skvělej. Teda asi k němu necítím takovou lásku, jakou jsem cítila k Madridu, dost možná proto, že tu je mnohem míň sluníčka než v Madridu a celkově mě štve doprava v Londýně a neustálé dojíždění - ať jedu kamkoli, zabere mi to 30 minut, obvykle spíše 40. Ale zase se mi líbí ta rozmanitost lidí, každý den je tu x různých kulturních akcí, potkáváte tu lidi z celého světa a ve veganksých sekcích můžete najít třeba veganskej sheperds pie, ou jé. A taky máte v podvědomí to, že tu můžete být čímkoli. A co se kreativního průmyslu týče, máte tu spoustu možností. Jen si na ně musíte udělat čas, a začít je využívat, žejo, Johano.

Škola je skvělá. Vážně. Nějaký lidi trochu remcají, ale podle mě vůbec nemaj důvod. Jako ok, má to svý mouchy, třeba na workshopech by nás mělo být místo dvaceti deset. Kempus školy už by mohl bejt v nové budově na západě a ne rozfrcanej všude po Londýně a s tím, že můj kampus je nejvíc na západě, v nejmíň kreativní části Londýna, v tzv. Ovčákově Křoví (přesně přeloženej název "Sheperds Bush"). Taky mě štve, že v bufetu na mě často nezbyde veganská porce. A pak ten bookovací systém studií, oh my god. So annoying. Co se ale týče těch důležitých věcí, to co si z hodin a workshopů odnáším, to co se si odnáším z poznávání nových super talentovaných a open minded lidí a to, co získávám z možnosti využívání "facilities" mé univerzity, test shootů a samostatného studia mimo hodiny? I love it!

Momentálně pracuji na projektu Radical Beauty, který odevzdávám na začátku února. Musíme přijít s vlastním tématem odpovídajícímu zadání, sepsat research journal, reflective summary a odevzdat sérii 12 fotek vycházejících z našeho researche. Dokonce se mi líbí i to, že jsem ve škole jen jednou týdně od rána do večera, raději než mít školu every day, protože mám pak víc času na své osobní projekty a co si budem, fotit se z přednášek stejně nenaučíte. Na každé hodině máme talk od externistů, dokonce oni externisté nám předávají vážně užitečné informace, celkem i zábavnou formou. Měli jsme přednášky například od Marka Keana, Turkiny Faso, Frederiky Helwig. Povyprávěli nám svoji story, jak se stali "úspěšní", kde hledají inspiraci a celkově jak funguje jejich kreativní proces. AJ nám zase dal talk na praktické informace o focení, financování a produkci. V diskusi potom jsme se mohli ptát na cokoli. Co je mým momentálním cílem pro rok 2019 je začít publikovat do magazínů. Takže jsem se ptala, jak začali publikovat oni a za jak douho začali získávat placené zakázky a jak si jako fotografové hledali své první klinety respektive zastupující agentury. Je dobré si uvědomit, že ne vše vám padne do klína a dost často si musíte klienty najít spíš vy, než oni vás.

Co se týče nějakého profesního růstu, tak se asi můžu pochlubit jen tím, že mě kontaktovali z Next Models s nabídkou focení testů jejich modelů. Beru to jako úspěch proto, že Next Model Managment jsou jedna z nejlepších modelingových agentur na světe a jejich modelové jsou většinou úspěšní a jejich fotky vidí hodně vlivných lidí a fakt, že mě agentura kontaktovala sama s tim že prý "love my work", potěší. A vlastně je taky super to, že jsem konečně začala fotit kluky, neboť mě kontaktovali z pánské divize. Začala jsem také fotit na střední formát a experimentovat s focením ve studiu. Dále se snažím colaborovat s lidma z UAL, spolupracuji se stylisty a celkově rozšiřuji svou síť kontaktů. Začínají mě oslovovat další "fellow" studenti, s tím, že se jim líbí, jak fotím (že bych konečně už začala mít nějaký autorský styl, hm?) a jestli bych jim nafotila tenhle editorál a natočila tohle video, což je hrozně milý. A i když je to neplacená spolupráce, nabídky většinou přijímám, protože je to celé o networkingu, nabývání sebejistoty a rozšiřování si portfolia a zkoušení nových věcí. Mometnálně jsem tedy fotila pár fotek do nově vznikajícího magazínu jedné slečny z MA Fashion Journalism a v lednu budu natáčet video pro jednu holčinu, co studuje ilustraci. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Práci jsem musela snížit na poloviční úvazek, takže momentálně pracuji 20-30 hodin týdně. Překvapivě, škola je víc náročnější, než jsem čekala. Nicméně, už jsem si na všechny zvykla a mám to tam celkem ráda a s většinou kolegů jsem kamarádka. S někým se cítím spíš jen jako kolegyně. Ale většinou je to sranda. Je taky celkem fajn mít prostor vypnout a dělat něco rukama, když je školy a sezení v knihovně hodně. Prostě si 9 hodin kreslíte do kafe, nebo děláte avo tousty, máčíte si ruce v horký vodě ve snaze umýt nádobí, nebo svůj denní workout odbudete běháním po kavárně. Nesmím také zapomenout na to, že v práci stále procvičuji angličtinu skrze small talky, asi mnohem víc než ve škole, kde spíš hltám informace, takže to je fajn. A hlavně, mám peníze na nájem, jídlo, zábavu, na pivo, na filmy a snad taky něco našetřím na léto a cestování, ej.

No, to je zatím všechno. Vím, že teď v lednu toho bude hodně, takže se asi ozvu až na začátku února, s výsledkem mého projektu a nějakém souhrnu o mém prvním půl roku na UALu.

Tak se budu těšit!

Share |

London Update | After 7 weeks

Lifestyle 11:43

7 týdnů v Londýně. Hodně se změnilo, nejen fakticky, ale už zase vidím nějakej ten mentální progress, zaplať pánbůh. To je to, proč tu jsem, že. První týden jsem si hledala práci a stěhovala se z hostelu do svého nového "home". Druhý týden jsem pohovorovala a chodila na zkušební směny. Třetí týden jsem pracovala a čtvrtý už jsem k tomu přidala školní docházku. Jednou týdně, jen a pouze, naštěstí. Necítím se sama, jako tomu bylo loni v Southamptonu. Záhadně se mi ani nestýská po mé milované Praze (po lidech samozřejmě ano). A rozhodně nelituji započetí "nového života" v Londýně.

ph Kacper Hadzicky , edit Johana Kasalicka

Musím říct, že jsem měla vskutku velké štěstí na spolubydlíci, kteří jsou všichni v mém věku, všichni studují a každý je z jiné země a všichni jsou nejvíc na pohodu. Když večer, když příjdu domů, můžu si jen sednout ke stolu a za chvíli se někdo objeví, buď si dáme "a cup of tea" a pokecáme pár minut o tom, jakej jsme měli den, nebo si otevřeme pívo a pustíme se do deep talků a ráno nadáváme, že jsme naši home party neutli dříve. Když o tom tak přemýšlím, tohle jsem nikdy nezažila. Tuhle pohodu. Doma jakože doma s rodičema a bráchou v Praze, kde jsem žila až do svých 20, jsem se raději zavírala v mém (vlastně spíš s bratrem sdíleném) pokoji a odmítala komunikovat. V modelkovských apartmánech mě spíš většina holek po dvou týdnech začala štvát, než že bych si s někým vytvořila silné pouto. V Southamptonu jsme neměli žádnou společenskou místnost, pouze kuchyň, u které platilo nepsané pravidlo "vstup jen když víš, že tam nikoho nepotkáš". Poslední půl rok v Praze jsem strávila na krásných Vinohradech v epickém pokoji, s o to ale míň epickým spolubydlícím, který bydlel v pokoji vedle. Alespoň jsem si občas pokecala s jeho psem. Tudíž tohle místo, je pro mne něco jako můj první slunný domov, kde se cítím stoprocentně komfortně. V závěru je mi celkem jedno, že můj pokoj má ve zdi díru pro otevření ventilačky, protože paní majitelka postavila umakartovou zeď v půlce okna, aby tak jeden pokoj rozdělila na dva. Je mi jedno, že v pokoji nemám psací stůl, v koupelně to trochu smrdí plísní a skrze stropní světla v obýváku kape voda, když prší. V závěru, jako všechno, je to hlavně o lidech a když máte kolem sebe super lidi, zapomenete na okolní nedostatky.

Ve škole jsem byla zatím jen pětkrát. Školu máme jednou nebo dvakrát týdně, 4 hodinový seminář a 3-4 hodinový workshop, u kterého jsme rozdělení na skupiny. První assigment je spíše takové intro do akademického psaní, přijde mi. Zkoumáme téma "gaze" aka různé perspektivy artistů na základě toho, jakou máte sexualitu / jaký gender jste. Je to celkem zajímavý, zamyslet se nad tím, jaké fotky / umění se vám líbí a proč se vám třeba jakožto holce nelíbí práce specifického fotografa, protože na každé druhé fotce je holka se sexy pózou, a vám to příjde nejen ne-esetitcké, ale vlastně dost ponižující, pro tu holku samotnou. Já jsem se rozhodla zkoumat "the Queer Gaze". Jelikož jsem straight, líbí práce hlavně female fotografek, protože vyobrazujou holky nesexisticky a nedělají z nich objekty. Zatímco muži s "male gaze" často vyobrazují holky jako sexuchtivé svůdne bytosti, což neříkám, že někdy nejsou, ale zkrátka to není můj styl a něco, co bych chtěla já sama komunikovat skrze fotografie, nebo aby to někdo skrze fotografie sděloval/podsouval mně samotné. Pravdou je, že lidi co nezapadají svou sexualitou do kategorie "straight", mají zase trochu jiný pohed > gaze, pro mě svým způsobem nepochopitelný a unikátní. Rozhodla jsem se analyzovat práci Michala Pudelky, tak jsem zvědavá, jak to zvládnu. Michala považuji za velmi talentovaného mladého fotografa, o jehož práci by se mělo dozvědět víc lidí, protože je to esteticky i příběhově neskutečná podívaná. Vy, kdo nevíte, o koho se jedná, Michal Pudelka je slovenský fotograf a jakožto čeští či slovenští občané ho můžete znát z časopisu VOGUE Czechoslovakia, jehož první číslo vyšlo na konci srpna 2018. Michal je jen o 6 let starší než já, takže mladík, a už stihl fotit kampaň pro Valentina, H&M nebo třeba pro italský a japonský Vogue.

Zpátky k mé univerzitě a výuce. Během workshopů jsme se zatím učili basic lightening pro portréty a pak jsme konstruovali naši vlastní pinhole camerku, učíme se celý proces vyvolání a scenování filmů. Spolužáci jsou fajn, bála jsem že, že to budou imature pacholci, ale všichni jsou skvělí. Ještě jsme sice v procesu seznamování se a jelikož je nás celkem 60, tak to bude nějakou chvilku trvat, nicméně s každým si mám co říct a hlavně - každý má co říct. Půlka třídy jsou international students z různých koutů světa, dost lidí je "queer", což je super, protože to tak nějak dělá lidi automaticky mature, alespoň ze vzorku lidí, s kterými jsem se já setkala. Učitelé podporují naší individualitu, neexistuje, že něco děláte špatně, ale děláte to zkrátka jinak. Sama si na tohle musím trochu zvykat, protože jak sami asi víte, v Česku se spíš jede výuka dle jednotného vzoru a toho mají všichni dosáhnout a často se přistihnu, že se kárám, že jsem třeba nějakou část zadání pojala úplně jinak, než můj spolužák či spolužačka, ale v rámci skupinových aktivtit vidíte, že co člověk to jiné vnímání a jiný výsledek. Tutory ta různorodost baví, nás to baví, "specators" to taky bude bavit. A tak to má být.

Jediný, co tu skřípe, je práce. Teda teď už snad ne, ale skřípalo to. Se sháněním práce jsem neměla problém, ale asi tak po týdnu konstantního stresu v novém prostředí a novém kolektivu se mi rozjela social anxiety. Kdo zažil jakékoli panické ataky, tak mi určitě porozumí. V klidu si takhle připravuju shoty na kafe a najednou mi moje britská kolegyně řekne něco, co, to netuším. Zeptám se tedy znovu, a zase nechápu, co po mě chce. Pak se nějak pochopíme, ale já se cejtím hrozně hloupě a začnu bejt nervozní a nepozorná. Pak se mi stala podobná situace ještě tak třikrát, jednou jsem nerozuměla nějakýmu vtípku a pak jsem špatně rozuměla zákazníkovi, až mě musel někdo z mých kolegů opravit. A pak jsem se začala klepat, sevřel se mi žaludek a začalo mi hrozně bušit srdce. A měla jem na krajíčku. Takhle jsem strávila dalších 5 hodin v práci, nakonec jsem totálně vysílená jela domů, pochybující sama o sobě a přemýšlejíc, že půjdu snad radši někam stlát postele abych s nikým nemusela komunikovat. Na následující směny jsem vždy už jela se sevřeným žaludkem, skoro jsem se bála promluvit na své kolegy, myslela jsem si, že mě nemají rádi, protože koho koho by sakra bavilo furt opakovat všechno dokola a kdo by měl rád někoho, kdo mlčí. Po třech takhle vysilujících dnech v kuse mi na konci směny vytryskly slzy, když jsem mě kolega zeptal "are you alright, Jo?" "Well, you've actually reminded me - I am not." Manager moc nechápal, tak nám všem donesl pivo a já s ním pak hodila řeč, že tahle práce asi neni pro mě, protože se tu cítím děsně "anxious", nejsem sama sebou a nevím co s tím. Čekala jsem, že mi řekne něco jako "jde to vidět" a pak se domluvíme na dni odchodu. Místo toho na mě ale jen překvapeně koukal a říkal, že neví teda proč jsem anxious, jestli je to na mě snad moc busy? A dodal, že je se mnou moc spokojený a že od nikoho neslyšel, že by se se mnou špatně pracovalo. Hm. Pak mi řekl, že je jasný, že začátek nebude easy a že sám pracoval na místech, kde to trvalo, než se začal cítit dobře. A že ájinu mám dobrou (můj manažer je Polák, btw). A taky mi řekl, že pokud bych se takhle anxious cítila po dvou měsících, tak můžu odejít, ale že bych tomu měla dát šanci. Hmm. Kdybych se takhle měla cítit dva měsíce, tak to už bych skákala oknem ven. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Já taky pracovala na x místech a ok, první dva dny jsem možná byla trochu nesvá, ale pak už to byla pohodička a cejtila jsem se "jako doma". A když jsem se někde cítila nepříjemně víc jak týden, tak jsem odešla. Jednou mě stihli vyhodit ještě dřív, než jsem odešla, takže je super, že to divné tension cítil i můj zaměstnavatel a následně na to reagoval.

Nakonec jsem rozhodla, že tomu dám ještě 14 dní. The good thing is, že další den jsme měli stuff schůzi, kde mi došlo, že jsem asi zbytečně freakovala out a že s pivkem v ruce můžeme být všichni kamarádi. Snad? Poté mě přesunuli na jinou pobočku na záskok, kde to bylo záhadně mnohem lepší, hned jsem si sedla s jednou supr Finkou a když už máte k sobě alespoň jednoho parťáka s kterým se cítíte komfortně, přenese se to do vašeho moodu a dáte se do pohody celkově. Po návratu na mou původní pobočku už jsem se cítila dobře a v pohodě komunikovala se všema (vskutku záhadně), tak snad to vydrží. Tenhle počáteční breakdown beru pozitivně, protože ne vždy budu v přítmnosti lidí, který jsou mi sympatičtí a kteři budou milí. A může to bejt třeba můj dream job, který ho se nebudu chtít vzdát. Poučila jsem se, že je dobrý všemu dát čas, ale znát také nějakou hranici, přes kterou vlak nejede aka pokud bych se ještě nyní po měsíci v práci cítila tak jako na začátku, neviděla bych jinou možnost než se poohlédnou po něčem jiném.

Tak mi držte palce, ozvu se brzy!

Share |