Musím říct, že na focení mě baví každičký krok. Výběr modelky, místa, styling, vymýšlení kompozice, samotná komunikace s modelkou i následná postprodukce fotek. Momentálně mám největší problém s výběrem vhodného místa. Zelené pozadí keřů a stromů na fotkách mi přijde kýčovité, hledám spíše streetové pozadí, šedá, šedá, tu a tam nějaká barva. Random ulice v centru města jsou fajn, obrubníky však bohužel lemují nevzhledné čtyřkolé příšery. Na "fotomístech", které jsem měla v záloze, už jsem fotila minimálně dvakrát. V hlavě mám ještě asi tak 5 lokací, kde chci fotit, co ale pak? Záchranou bude asi moving to England, za cihlami, mořem a pískem - žluté, modré a oranžové zátiší pro mé fotky hledám v Praze jen marně. Myslím, že i právě kvůli nevhodným barevným schématům fotky edituji do černobílé... No, snad to není tak úplně na škodu. 

Na fotkách můžete vidět šesnáctiletou Karolínu, novou tvář modelingové agentury 2Wscout. Kája má sice ještě stále baby face, ale věřím, že za pár let bude úspěšnou modelkou. Na podzim letí do Asie s agenturou Elite, což je celkem veleúspěch, když se jedná o Karolínin první model trip. Hodně štěstí! 

Cestování s sebou přináší poznávání nových míst, chutí ale nepochybně také nových lidí. Někteří z nás jsou více sociálně založení, někteří méně, ale ať chceme nebo ne, stále budeme mít alespoň malou potřebu mluvit s lidmi a socializovat se. Pro lidskou psychiku mnohém lépe přijatelné, když si vezmete knihu do ruky s tím, že kdybyste na to pivo chtěli jít, můžete, protože stačí zvednout telefon a domluvit se s kamarádama. Horší případ je, když jste tisíce kilometrů daleko od domova, kamarádi nikde a kniha se tak stává jediným možným programem večera. To si pak příjdete opravdu "forever alone".

Pokud jedete na cesty za účelem studia či práce, není třeba rad, že si kamarády snadně můžete najít mezi spolužáky či spolupracovníky. Také je rozdíl, pokud cestujete někam na půl roku a déle - například Erasmus, než když cestujete někam na měsíc či dva. Z mé osobní zkušenosti totiž mohu říci, že alespoň trochu "pevné" přátelství, si lze vytvořit minimálně za tři týdny, spíše ale za měsíc či dva, někdy i déle. Proto je vytváření si nových přátel jaksi účinnější právě u pobytů delších než tři měsíce. Co ale mají dělat ti, kteří cestují na kratší dobu?

Sama jsem si prošla chvílemi, kdy jsem se cítila v cizím městě tak osaměle, že jsem byla donucena překročit svoji komfortní zónu a seznamovat se vlastní iniciativou. Proto bych s vámi ráda sdílela pár tipů, které se mi osvědčily. Ráda bych ale upozornila na to, že jsem člověk poněkud stydlivý (alespoň za střízliva), nerada jsem v centru pozornosti a považuji se spíše za introverta, nikoli extroverta. Ve velké společnosti neznámých lidí se moc necítím. Takže to jen abyste věděli, proč volím takové způsoby seznamování se, jaké volím! :-)

Prvním způsobem je oslovování lidí na ulici. To chce opravdu odvahu, především pro nás stydlíny. Pamatuji si, jak jsem se v Barceloně zapovídala s jedním klučinou, který měl štěně v náručí. Zkrátka stál vedle mě a já se zeptala, zda-li si toho psíka mohu pohladit. No a pak už to začalo samo - ptal se odkud jsem, já se vyptávala co mám v Barceloně navštívit a tak dále. Potom jsem ale musela vystoupit a jediné, co jsme si stačili říct, bylo bye. Nevýhodou tohoto způsobu je (kromě toho, že musíte překonávat sami sebe, že ano), že vlastně nevíte, zda-li ta osoba umí anglicky. To mi připomíná moji situaci v Turecku. Pamatuji si, že jsem šla po ulici a předemnou šli nějací dva kluci, kteří mluvili anglicky. Byla jsem z toho tak paf, že slyším někoho anglicky mluvícího, že jsem přemohla stud a šla rovnou za nimi. "Oh my got, you can speak English! Where are you from?" a už to jelo. Jeden kluk byl dokonce z Istanbulu, ten druhý přijel svého kamaráda navštívit odněkud z ciziny. Kluci mě potom pozvali na jídlo, ale já spěchala domů, tak jsem se s nimi rozloučila a šla. Pak mě trochu mrzelo, že jsem si na toho istanbulského klučinu nevyptala aspoň FB, protože byl moc milej a vypadalo to,  že bychom si měli co říct... ale má mysl fungovala tak, že jsem si řekla "on tu má určitě spoustu kamarádů a nemá zájem se bavit s cizinkou, koneckonců, kdyby se mnou chtěl udržet kontakt, kontakt by si vyptal sám". Tady bych zmínila důležité pravidlo tří vteřin - pokud něco chcete udělat, nepřemýšlejte nad následky, zkrátka to udělejte (jedná-li se tedy o takovéhle "prkotiny"). Protože co je nejkrásnější na tom cestování? Můžete se ztrapňovat do aleluja, protože ty lidi už v životě nemusíte vidět, haha.

Ještě je tu další možnost, co se týče oslovování lidí na ulici. Ve Španělsku i v Turecku není tak vzácné, že za vámi sami lidé přicházejí. Dobře, tohle většinou platí asi pokud jste ženského pohlaví... a samozřejmě za vámi chodí muži. To činí celou záležitost trochu zapeklitou, protože nás ženy asi první napadne, co má ten neznámý muž, který nás oslovil, za lubem. Já se přiznám, že jsem trochu strašpytel a kontakt na sebe jsem takhle nikdy nikomu nedala. Zkrátka mi nepřijde úplně košér dávat kontakt někomu, kdo mě požádá o kontakt pravděpodobně jen na základě toho, jak vypadám. Kdo ví ale, o co jsem přišla, že. 

Dalším způsobem je seznámit se s někým v restauraci/pubu/kavárně. Super na tom je, že v dnešní době již často najdeme podniky, do kterých chodí lidé se stejným stylem, vkusem hudby atd. Neříkám že všichni návštěvnicí jedné restaurace budou poslouchat stejnou hudbu jako vy, ale ... snad víte jak to myslím. Uvedu příklad. Navštívila jsem veganské bistro v Istanbulu. Nejen že paní, která obsluhovala, byla neskutečně milá a našly jsme společné téma k hovoru (nejen o veganství!) a to jí bylo přes padesát, ale také jsem se tam seznámila s dvěma hudebníky, párem, kdy slečna byla z Izraele a chlapec z Paříže. Strávili jsme tak dobrou hodinku povídáním si o všem možném, získala jsem spoustu tipů kam zajít, vyměnili jsme si kontakty... ale kamarády jsme se nestali.

Nebo jsem takhle jednou šla do jedné super "hipstří" kavárny, ze které se na mě vždy usmívali krásní baristé. A hle, problém byl na světě! Tihle super přátelští a milí baristé neuměli ani trochu anglicky. Nakonec jsem se ale zakecala s jednou slečnou - která si se mnou sama začala povídat - a shodou náhod pracovala pro jednu designerku, takže jsme si povídaly o nacházejícím istanbulském fashion weeku a celkově o oděvním průmyslu.

Myslím, že seznámit se, není zas tak těžké. Ale udělat si kamarády, to dá celkem zabrat.

Na velkoměstech je super, že v něm jsou vždycky nějaké univerzity. A univerzita znamená jediné -studenti ve městě! A studenti většinou mluví anglicky, jahů! Navíc, ve městě často bývají studenti na výměnném pobytu, kteří stejně jako vy, hledají další kamarády. Není tedy nic jednoduššího, než se přidat k nějaké FB skupině erasmáků, či možná i k nějaké jiné komunitě mladých lidí - já se přidala k veganské komunitě, kde jsem byla pravidelně zvána na různé akce, např. veganské brunche. 

A tím se dostávám ke třetímu, pro mě zatím nejvíce efektivnímu způsobu seznámení se. Ať už jste velcí odpůrci sociálních sítí (i já jsem byla) a nebo jste jejich milovníci... Tinder je pro mě nejosvědčenější metoda seznámení se. Já vím, já vím - není Tindr spíše "dating" seznamka? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že v dnešní době se Tindr používá také jako couchsurfing, s tím, že si můžete prohlédnout, jak člověk vypadá, vyměnit si s ním pár zpráv, případně si zkontrolovat na připojeném instagram účtu, zda-li člověk skutečně existuje a jestli má z publikovaných fotek třeba stejné zájmy jako vy.

U Tindru bych možná vyzdvihla pár rad, jak najít fajn lidi, u kterých nebudete cítit tlak, že jde o něco víc. Pokud vám jde o kamarádství, opravdu nekoukejte na vzhled a fyzickou přitažlivost. To je snad jasné. "Matchujte" lidi, kteří vám jsou sympatičtí. Co že je to vlastně ta sympatie? Domnívám se, že to je vzájemná podobnost. Mně se osvědčuje, když nedávám matche lidem, co si fotí selfíčka, co si fotí tělo v zrcadle, co se vystavují se skleničkou šampaňského nebo za volantem luxusního auta...

Nejlepší jsou ti, co mají na fotkách normální pohodovou fotku, mají na sobě oblečení, co bych si sama na sebe (být klukem) vzala já, popřípadně mají ve fotkách obrázky ze svých cest, jak jsou na horách, surfují, nebo fotku svého oblíbeného interpreta/alba. V popisku nemají napsané nic, nebo nějakou "vtipnotu". Při dodržení těchto rad by se vám nemělo stát, že stoupnete vedle. Navíc, když si vyměníte pár zpráv, můžete si ověřit, zda-li je člověk opravdu v pohodě. Samozřejmě, potkávání lidí, které jste v životě neviděli, přináší svá rizika. Jako kdybych slyšela svou mamku, nebo mé kamarády, co mě varovali před tindrováním speciálně v Turecku. Já můžu říct, že jsem díky tindru potkala zajímavé lidi, ve Španělesku tři skvělé kamarády, se kterýma jsem stále v kontaktu. V Turecku jsem neměla tolik času, abych prohloubila své nově utvořená přátelství, ale všechny jsem srdečně pozvala do Prahy a nabídla "tour de Pub de Prag".

Zkoušela jsem si dělat takovou malou statistiku - s kolika lidma z 10 meetingů se uvidím znovu. Většinou jsou to jeden až dva lidi. Tím nemyslím, že by ti ostatní nebyli v pohodě... jen jsme neměli potřebu se vidět znovu. Tušili jsme, že na příštím setkání bychom si neměli co předat. Především v Turecku se mi často stávalo, že lidé, s kterými jsem se setkala, měli odlišné myšlenkové pochody. To je ale také jedna z věcí, co mám na cestování ráda - to spektrum lidí, které můžu potkat, povídat si s nimi a většinou právě lidé s jinými názory a životní filozofií, mě obohacují a nutí mě k zamyšlení. Tindr jednoznačně umožňuje poznávat místní obyvatele a to je to co při cestování vyhledávám. 

Pokud se vám nelíbí myšlenka tindru, určitě zkuste couchsurfing. Tahle stránka je věnovaná cestování. Naleznete zde spoustu událostí konajících se ve městě, např. jazykové exchange večery. Můžete kontaktovat lidi, kteří v dané lokalitě žijí, můžete také kontaktovat ostatní turisty. Na virtuální nástěnku konkrétního města stačí napsat, že jste v daném městě a zda-li se s váma někdo z místních, či ostatních cestujících, nechce sejít a vytvořit si něco jako inzerát. Poté vám s největší pravděpodobností příjde spousta zpráv... já bohužel dostávala nabídky hlavně od pánů, spoustě z nich bylo nad 40 let. Z jejich profilu jsem ani nevyčetla, zda-li máme něco společného, proto upřednostňuji tinder, kde si mohu nastavit věkovou skupinu lidí, s kterými příjdu do kontaktu.

A jak se seznamujete v zahraničí vy? :-) 

Někdo ví už od svých 4 let, že chce být doktorem a drží se svého snu celý život. Mnozí z nás si zase přáli být popelářem, ale později přišli na to, že to asi nebude to pravé. Jiní své představy o pracovním životním naplnění mění každý týden. Zajímavé je také zamyslet se nad tím, proč je pro nás práce tak důležitá. Zaujímá práce tak vysokou příčku v životních hodnotách? Jsem si jistá, že nemusí, ale vzhledem k tomu, že v dnešní době se lze bez peněz jen těžko obejít, bude pro většinu lidí práce to místo, kde budeme trávit nejvíce času. A chtě nechtě, pokud nemáme jiné životní naplnění, jako je třeba partner či děti, kariéra pro nás bude představovat pravděpodobně nejdůležitější hodnotu, která zcela jistě bude ovlivňovat naše nálady a emoční rozpoložení. Je tedy jasné, že by nás práce měla bavit, aby jsme nebyli frustrování a nežili jsme od víkendu k víkendu.

Mladí lidé se po absolvování střední školy většinou začínají soustředit na svoji budoucnost. Přijde mi ale, že spousta lidí neřeší to podstatnější - přítomnost. Domnívám se, že v Česku je to ještě umocněné naším vzdělávacím systémem. Střední školy končíme v 19/20 letech, což je o dva roky později, než je tomu v zahraničí. Jelikož máme možnost studovat zadarmo, bylo by hloupé tuto možnost nevyužít. A spousta lidí začne studovat i přesto, že vlastně nevědí co. Slepě si vyberou obor a doufají, že je to bude bavit. Někteří mají to štěstí a studium je baví. Někteří bohužel ne. Trápí mě otázka: Měli všichni studující vlastně možnost zjistit, co je baví? V České Republice neexistuje středoškolní vzdělání, kde bychom si mohli vyzkoušet všechno. Gymnázia jsou zaměřena čistě na akademické studium, memorování se a absolutně zde chybí jakákoli praxe, kde by si student mohl vyzkoušet, jak v reálném životě může své nově nabyté vědomosti uplatnit. Jiné střední školy se zase specializují pouze na jednu oblast - ať je to obchod, pedagogika, umění či řemeslo. Přicházíme tak o možnost zkusit si spoutstu nových aktivit, a najít něco, co by nás skutečně naplňovalo. Na středních školách nás příprava do školy o většinu volného času, který bychom místo učení, mohli věnovat něčemu, co nás baví…. 

Necítíte se už otrávení? Nebere vám 13 let soustavného studia více, než dává? Pokud vstáváte s dobrým pocitem na srdci, když vám zvoní budík budící vás k studijní povinnostem, studujte. Jen apeluji na ty, kteří to takhle necítí, aby se nenechávali strhnout okolím a rad rodičů a konali tak, jak koná většina. Domnívám se, že většina těch starších a zkušenějších, ktěří vám radí, své mládí prožili v jiné době. V době, kdy člověk nemohl svobodně dělat to, co ho baví. V době, kde se pouze volily ty zábavnější možnosti - což zcela jistě byla vysoká škola před vojnou a práce v teplé kanceláři před prací na stavbě.

V jiných státech je častým zvykem, že si studenti vezmou tzv. gap year, tedy rok volna po ukončení střední školy. Během této pauzy čerství středoškoláci obvykle cestují nebo získávají pracovní zkušenosti praxí na stážích, díky kterým nabydou jasnější představu o tom, zda-li by je případné povolání bavilo i v reálném životě. Studium vysoké školy, která vás baví, totiž nepredikuje, že vás bude povolání bavit i v praxi. Koneckonců, diplom z vysoké školy ani negarantuje, že vás v tomto oboru někdo zaměstná… V současnosti je totiž důležitější praxe, pokud tedy mluvíme o profesích, kde nepotřebujeme diplom k potřebné akreditace (např. doktoři, právníci). 

Závěrem - nebojte se hledat sami sebe. Nebojte se měnit plány. Nebo radši neplánujte. A jak říká modrý Paulo Coelho: “Aby člověk poznal sám sebe, musí se ztratit.”