Ahojte, dobří lidé,



První měsíc a půl jsme měli unit s názvem Introduction to Fashion Photography. Ten nás měl hlavně seznámit se jakýmsi systémem naší univerzity. Byl rozdělen na teoretickou a praktickou část. Teoretická čast byla 4 hodinová přednáška, jednou týdně, o tématech souvisejících s Fashion Industry, probírali jsme důležité osobnosti v rámci fashion photography a fashion světa celkově, řešili jsme "gaze", LGBT+, subkultury, feminismus a jiné témata úzce s spjaté s fashion. V praktických částech jsme absolvovali řadu workshopů, sestavili jsme si vlastní "camera obscura", vyvolávali jsme film, tiskli jsme ho v černé komoře, scanovali jsme film digitálně a také jsme měli workshop od externistů ohledně "sequencing images". Abychom úspěšně absolvovali tento předmět, museli jsme napsat esej o jednom z probíraných témat a zanalyzovat práci jednoho z fashion fotografů. Poté jsme také museli odevzdat Research Journal v digitální verzi, který měl zaznamenat celý měsíc našeho úsilí, a také celý náš research, obsahující výpisky z akademických textů, fashion magazínů (a věřte, že v Anglii není jen komerční Elle či Vogue, ale umělecké "edgy" magazíny s kvalitním obsahem ), výstav či jiných kulturních akcích. Popravdě, tahle forma mi hrozně moc vyhovuje, protože jediné, co po nás učitelé vyžadují, je zájem a aktivita. V jaké formě, to už je na nás. Jako "image makeři" máme možnost reagovat na jakékoli téma, které nám jsou blízké, tudíž pokud už tvoříme nějaký editoriál s hlubším smyslem než jen odprezentovat oblečení určitých značek, musíte se probrat minimálně 10 akademickými texty (já se snažím obsáhnout 20-30), abyste o dané tematice věděli dostatek a byli jste schopní si za svou prací stát a obhájit si ji. Pro mě je tohle naprosto ideální, protože moc ráda čtu a vzdělávám se, ale samozřejmě se chci zabývat něčím co mě baví a připadá to důležité mně, nikoli jen mým tutorům. Tenhle přístup vůči studentům a možnost mít tak nějak volnou ruku podlě mě odbourá tu nechuť studentů sedět hodiny a hodiny nad něčím, co je ani tolik nezajímá a ještě se to učit nazpaměť (v případě českého vzdělávacího systému), abyste to hned po zkoušce zapomněli. Uvědomuji si, že po půl roce se jsem se zdokonalila hlavně v kritickém myšlení, které jsem na střední škole tedy moc neprocvičovala, neboť jsme se všechno učili nazpaměť, a nebyli nucení nad texty uvažovat, ptát se správnými otázkami proč tohle je správné a tohle ne, abychom případně docílili našeho vlastního kriticky uváženého názoru, a ne jen přejímali názory jiných specialistů. A všichni jistě dobře víme, že omílání neověřených pravd dokola může udělat pořádnou neplechu v našich vlastních soudech. 

7 týdnů v Londýně. Hodně se změnilo, nejen fakticky, ale už zase vidím nějakej ten mentální progress, zaplať pánbůh. To je to, proč tu jsem, že. První týden jsem si hledala práci a stěhovala se z hostelu do svého nového "home". Druhý týden jsem pohovorovala a chodila na zkušební směny. Třetí týden jsem pracovala a čtvrtý už jsem k tomu přidala školní docházku. Jednou týdně, jen a pouze, naštěstí. Necítím se sama, jako tomu bylo loni v Southamptonu. Záhadně se mi ani nestýská po mé milované Praze (po lidech samozřejmě ano). A rozhodně nelituji započetí "nového života" v Londýně.

ph Kacper Hadzicky , edit Johana Kasalicka

Musím říct, že jsem měla vskutku velké štěstí na spolubydlíci, kteří jsou všichni v mém věku, všichni studují a každý je z jiné země a všichni jsou nejvíc na pohodu. Když večer, když příjdu domů, můžu si jen sednout ke stolu a za chvíli se někdo objeví, buď si dáme "a cup of tea" a pokecáme pár minut o tom, jakej jsme měli den, nebo si otevřeme pívo a pustíme se do deep talků a ráno nadáváme, že jsme naši home party neutli dříve. Když o tom tak přemýšlím, tohle jsem nikdy nezažila. Tuhle pohodu. Doma jakože doma s rodičema a bráchou v Praze, kde jsem žila až do svých 20, jsem se raději zavírala v mém (vlastně spíš s bratrem sdíleném) pokoji a odmítala komunikovat. V modelkovských apartmánech mě spíš většina holek po dvou týdnech začala štvát, než že bych si s někým vytvořila silné pouto. V Southamptonu jsme neměli žádnou společenskou místnost, pouze kuchyň, u které platilo nepsané pravidlo "vstup jen když víš, že tam nikoho nepotkáš". Poslední půl rok v Praze jsem strávila na krásných Vinohradech v epickém pokoji, s o to ale míň epickým spolubydlícím, který bydlel v pokoji vedle. Alespoň jsem si občas pokecala s jeho psem. Tudíž tohle místo, je pro mne něco jako můj první slunný domov, kde se cítím stoprocentně komfortně. V závěru je mi celkem jedno, že můj pokoj má ve zdi díru pro otevření ventilačky, protože paní majitelka postavila umakartovou zeď v půlce okna, aby tak jeden pokoj rozdělila na dva. Je mi jedno, že  v pokoji nemám psací stůl, v koupelně to trochu smrdí plísní a skrze stropní světla v obýváku kape voda, když prší. V závěru, jako všechno, je to hlavně o lidech a když máte kolem sebe super lidi, zapomenete na okolní nedostatky.

Ve škole jsem byla zatím jen pětkrát. Školu máme jednou nebo dvakrát týdně, 4 hodinový seminář a 3-4 hodinový workshop, u kterého jsme rozdělení na skupiny. První assigment je spíše takové intro do akademického psaní, přijde mi. Zkoumáme téma "gaze" aka různé perspektivy artistů na základě toho, jakou máte sexualitu / jaký gender jste. Je to celkem zajímavý, zamyslet se nad tím, jaké fotky / umění se vám líbí a proč se vám třeba jakožto holce nelíbí práce specifického fotografa, protože na každé druhé fotce je holka se sexy pózou, a vám to příjde nejen ne-esetitcké, ale vlastně dost ponižující, pro tu holku samotnou. Já jsem se rozhodla zkoumat "the Queer Gaze". Jelikož jsem straight, líbí práce hlavně female fotografek, protože vyobrazujou holky nesexisticky a nedělají z nich objekty. Zatímco muži s "male gaze" často vyobrazují holky jako sexuchtivé svůdne bytosti, což neříkám, že někdy nejsou, ale zkrátka to není můj styl a něco, co bych chtěla já sama komunikovat skrze fotografie, nebo aby to někdo skrze fotografie sděloval/podsouval mně samotné. Pravdou je, že lidi co nezapadají svou sexualitou do kategorie "straight", mají zase trochu jiný pohed > gaze, pro mě svým způsobem nepochopitelný a unikátní. Rozhodla jsem se analyzovat práci Michala Pudelky, tak jsem zvědavá, jak to zvládnu. Michala považuji za velmi talentovaného mladého fotografa, o jehož práci by se mělo dozvědět víc lidí, protože je to esteticky i příběhově neskutečná podívaná. Vy, kdo nevíte, o koho se jedná, Michal Pudelka je slovenský fotograf a jakožto čeští či slovenští občané ho můžete znát z časopisu VOGUE Czechoslovakia, jehož první číslo vyšlo na konci srpna 2018. Michal je jen o 6 let starší než já, takže mladík, a už stihl fotit kampaň pro Valentina, H&M nebo třeba pro italský a japonský Vogue.

Zpátky k mé univerzitě a výuce. Během workshopů jsme se zatím učili basic lightening pro portréty a pak jsme konstruovali naši vlastní pinhole camerku, učíme se celý proces vyvolání a scenování filmů. Spolužáci jsou fajn, bála jsem že, že to budou imature pacholci, ale všichni jsou skvělí. Ještě jsme sice v procesu seznamování se a jelikož je nás celkem 60, tak to bude nějakou chvilku trvat, nicméně s každým si mám co říct a hlavně - každý má co říct. Půlka třídy jsou international students z různých koutů světa, dost lidí je "queer", což je super, protože to tak nějak dělá lidi automaticky mature, alespoň ze vzorku lidí, s kterými jsem se já setkala. Učitelé podporují naší individualitu, neexistuje, že něco děláte špatně, ale děláte to zkrátka jinak. Sama si na tohle musím trochu zvykat, protože jak sami asi víte, v Česku se spíš jede výuka dle jednotného vzoru a toho mají všichni dosáhnout a často se přistihnu, že se kárám, že jsem třeba nějakou část zadání pojala úplně jinak, než můj spolužák či spolužačka, ale v rámci skupinových aktivtit vidíte, že co člověk to jiné vnímání a jiný výsledek. Tutory ta různorodost baví,  nás to baví, "specators" to taky bude bavit. A tak to má být.

Jediný, co tu skřípe, je práce. Teda teď už snad ne, ale skřípalo to. Se sháněním práce jsem neměla problém, ale asi tak po týdnu konstantního stresu v novém prostředí a novém kolektivu se mi rozjela social anxiety. Kdo zažil jakékoli panické ataky, tak mi určitě porozumí. V klidu si takhle připravuju shoty na kafe a najednou mi moje britská kolegyně řekne něco, co, to netuším. Zeptám se tedy znovu, a zase nechápu, co po mě chce. Pak se nějak pochopíme, ale já se cejtím hrozně hloupě a začnu bejt nervozní a nepozorná. Pak se mi stala podobná situace ještě tak třikrát, jednou jsem nerozuměla nějakýmu vtípku a pak jsem špatně rozuměla zákazníkovi, až mě musel někdo z mých kolegů opravit. A pak jsem se začala klepat, sevřel se mi žaludek a začalo mi hrozně bušit srdce. A měla jem na krajíčku. Takhle jsem strávila dalších 5 hodin v práci, nakonec jsem totálně vysílená jela domů, pochybující sama o sobě a přemýšlejíc, že půjdu snad radši někam stlát postele abych s nikým nemusela komunikovat. Na následující směny jsem vždy už jela se sevřeným žaludkem, skoro jsem se bála promluvit na své kolegy, myslela jsem si, že mě nemají rádi, protože koho koho by sakra bavilo furt opakovat všechno dokola a kdo by měl rád někoho, kdo mlčí.  Po třech takhle vysilujících dnech v kuse mi na konci směny vytryskly slzy, když jsem mě kolega zeptal "are you alright, Jo?" "Well, you've actually reminded me - I am not." Manager moc nechápal, tak nám všem donesl pivo a já s ním pak hodila řeč, že tahle práce asi neni pro mě, protože se tu cítím děsně "anxious", nejsem sama sebou a nevím co s tím. Čekala jsem, že mi řekne něco jako "jde to vidět" a pak se domluvíme na dni odchodu. Místo toho na mě ale jen překvapeně koukal a říkal, že neví teda proč jsem anxious, jestli je to na mě snad moc busy? A dodal, že je se mnou moc spokojený a že od nikoho neslyšel, že by se se mnou špatně pracovalo. Hm. Pak mi řekl, že je jasný, že začátek nebude easy a že sám pracoval na místech, kde to trvalo, než se začal cítit dobře. A že ájinu mám dobrou (můj manažer je Polák, btw). A taky mi řekl, že pokud bych se takhle anxious cítila po dvou měsících, tak můžu odejít, ale že bych tomu měla dát šanci. Hmm. Kdybych se takhle měla cítit dva měsíce, tak to už bych skákala oknem ven. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Já taky pracovala na x místech a ok, první dva dny jsem možná byla trochu nesvá, ale pak už to byla pohodička a cejtila jsem se "jako doma". A když jsem se někde cítila nepříjemně víc jak týden, tak jsem odešla. Jednou mě stihli vyhodit ještě dřív, než jsem odešla, takže je super, že to divné tension cítil i můj zaměstnavatel a následně na to reagoval.

Nakonec jsem rozhodla,  že tomu dám ještě 14 dní. The good thing is, že další den jsme měli stuff schůzi, kde mi došlo, že jsem asi zbytečně freakovala out a že s pivkem v ruce můžeme být všichni kamarádi. Snad? Poté mě přesunuli na jinou pobočku na záskok, kde to bylo záhadně mnohem lepší, hned jsem si sedla s jednou supr Finkou a když už máte k sobě alespoň jednoho parťáka s kterým se cítíte komfortně, přenese se to do vašeho moodu a dáte se do pohody celkově. Po návratu na mou původní pobočku už jsem se cítila dobře a v pohodě komunikovala se všema (vskutku záhadně), tak snad to vydrží. Tenhle počáteční breakdown beru pozitivně, protože ne vždy budu v přítmnosti lidí, který jsou mi sympatičtí a kteři budou milí. A může to bejt třeba můj dream job, který ho se nebudu chtít vzdát. Poučila jsem se, že je dobrý všemu dát čas, ale znát také nějakou hranici, přes kterou vlak nejede aka pokud bych se ještě nyní po měsíci v práci cítila tak jako na začátku, neviděla bych jinou možnost než se poohlédnou po něčem jiném.

Tak mi držte palce, ozvu se brzy!

Ahojte, dobří lidé,

tak a jsem v Londýně. Píše se prvního září 2018 a já se s plným kufrem vláčím z Paddington Coach Station po hlavní třídě do hostelu. Počkat, kolik má vlastně Londýn hlavních tříd?! V hostelu jsem měla zůstat týden, nakonec to bude ale jen jedna noc, protože jsem záhadně sehnala bydlení dřív, než jsem se vůbec v Londýně ocitla. Lucky me. Ale měla jsem bobky z toho, že to bude podfuk nebo děsný doupě, co vám budu povídat. Ale o tom až později.


left pict ph @kralicekoff

Musím počkat tři hodiny na check-in, prý je až od dvou. Jelikož nevěřím společným úložným prostorům pro kufry a s mým drahým foto-vybavením nechci nic riskovat, čekám, až si budu moct dát věci do pokoje. V 13:45 kouknu na mobil, na kterém konečně začala fungovat wi-fi a čas se mění na 12:45. Ono je tu vlastně o hodinu míň. Tak já si jdu teda aspoň pro sendvič do Tesca a kufr nechávám v úložném prostoru. Bravo Johan, to jsi teda nemusela čekat 4 hodiny na zadku, když ten kufr stejně spustíš z očí.

Pak už si to kráčím na sraz s kamarádkou, kterou jsem potkala loni na Surf Campu. Pocity smíšené, hlavu rozhodně nemám prázdnou. Asi mě tíží mozek. Nebo myšlenky, těžko říct. Co sis to zase vymyslela, Johano? Napadá mě. Nové město, nová škola, noví a neznámí lidé... Zase vše od znova. Já ráda výzvy, né že né. Jen ty začátky bývají náročné. A takové, no, samotářské. Můj poslední začátek v britském Southamptonu mi ale připadal jako začátek až moc dlouho. Vlastně i ten předchozí začátek v Istanbulu, kde jsem měla zůstat tři měsíce, ale odjela jsem po měsíci, byl dost depresivní. Hm. Tak snad Londýn přinese ovoce. Kdyby ne, kam uteču? Třeba Amstr? Kodaň? V Amstru se mi líbilo. A proč tenhle týpek tak divně civí?

Smích, slunce, Hyde Park a hlavně strávený čas s kamarádkou mi vykouzlil úsměv na rtech, když jsem se ve večerních hodinách vracela domů. Jo, důležité info, záhadně jsem ztratila svoji nejmilovanější trouble čepici!! První den v Londýně. Ta kamarádka to okomentovala tak, že to je určitě dobré znamení, jakože to je konec všech troubles, přece! No konečně, že mi to nedošlo, proč jsem ji jen nevyhodila dřív?!

Ale co. Třeba na tom něco bude. Už mám novou, černou. Nemá potisk, jen vzadu vedle toho otvoru na culík má napsáno "daydreamer". Čistě černou neměli, já za to nemůžu. Večer ještě stíhám rychlej pokec s novozélandským manažerem hostelu, kterej má fakt vtipnej přízvuk a Check Republic vyslovuje jako Čík Republic a slečnou z Hong-Kongu, co přijela do Londýna za dobrodrůžem. No, to jsme na tom, holka, stejně.

Další den vyrážím do New Port Gallery, která mě uchvátila. Pokud se zajímáte o současné umění, určitě jděte. Vstup je, jako ve většině londýnských galerií, za free. Odpoledne už se stěhuji na své trvalé ubytování v Londýně. East Acton, přátelé, kdybyste si to chtěli vygooglit. Platím neuvěřitelných 368 liber za pokoj a 20-50 liber za energie, wifi atd. A tím myslím, že na Londýn, je to sakra levný! Čekala jsem to nejhorší a nyní jsem opravdu mile překvapena. Paní landlordka je nejmilejší Jihoafričanka pod sluncem, vzala si dva týdny dovolené, aby to tu dala do kupy, než přijdou noví nájemníci. Trochu nestíhá, takže můj mini-pokojík je ještě v rekonstrukci, ale v pátek už vše musí být hotové, protože se paní landlordka vrací zpátky do Afriky. Zatím tedy zůstávám v jiném pokoji a užívám si komfortu double bed a velkého okna. V mém pokojíčku totiž budu mít okno sharované s pokojem vedle. A abychom si mohli vyvětrat, máme díru ve zdi, pro možný úchyt madla u ventilačky. Srandy. Spolubydlící mám zatím dva a ještě další dva mají dorazit. Jeden se jmenuje Simi a studuje operní zpěv. Druhá slečna, Helen, je Holanďanka, která je tu na nějaké stáži. Cosi s bezdomovcema. Oba vypadají mile a zatím si po sobě utírají nádobí a splachují. Vše je tedy na dobré cestě!

Ozvu se brzy.

S láskou
Johanka

¨

Na fotkách můžete vidět třináctiletou Zuzku z agentury 2Wscout. Ano, třináctiletou...